Kam spěcháš mzungu?

Mzungu je tu výraz pro bělocha. Když jsem vyšla poprvé z brány hotelu ve městě Entebbe, byla jsem na celé ulici jediný mzungu široko daleko. Udiveně jsem se rozhlížela po tom tolik jiném světě, ale při tom jsem si docela svižně vykračovala, protože jsem před sebou měla misi. Koupit SIM kartu a data, abych zase mohla navázat spojení se svojí planetou. V hrůze před cenou 302,50 Kč za 1MB dat od českého Vodafonu jsem totiž svoji domácí SIM pro jistotu zablokovala.

No a jak si to tak štráduju ulicí, předháním jednoho chodce za druhým. Jsem při tom trochu popuzená. Proč se tu proboha všichni tak hrozně pomalu plouží? Chodníky tu samozřejmě nemají, takže když chci někoho předběhnout, musím hlouběji do silnice a moc se mi nelíbí, když mě při tom některá z projíždějících motorek skoro škrtne o rukáv. Nicméně, když po 15 minutách cesty dorazím k obchodu s velkým červeným nápisem Airtal – místní mobilní operátor, zalije mě příjemný pocit vítězství. Brzy mám ale zjistit, že tenhle libý pocit byl poněkud předčasný…

Vstoupím do obchodu, který je mi sympatický už tím, že to není jen dřevěná nebo plechová budka, ale seriózní budova z nepálených hliněných cihel. Za pultem běží několik televizních obrazovek, takže skutečně moderní shop. Jenže nikdo nikde. Pokašlávám, rozhlížím se, obsluha žádná, jen u pultu se povalují dvě rozkopnuté zapomenuté pantofle. Ještě chvíli tu přešlapuju a už už se chystám odejít, když tu se z podlahy za pultem vynoří ospalý obličej. Hallelujah!

Ten trochu pomačkaný chlapík mi vysvětlí, že u něj si mohu koupit data, ale SIM si musím nejdřív pořídit a zaregistrovat v budce přes ulici. Pak ať se prý vrátím. Činím tak. V budce sedí žena, která si ode mě nezúčastněně, aniž by se na mě podívala, vyžádá pas. Pak vyplňuje formuláře a současně přede mě položí jakousi krabičku napojenou na telefon. Chce otisk prstů! Nakonec mě ještě postaví před zeď své „kanceláře“ a pořídí můj portrét. Mezitím ale stihne obsloužit asi 6 zákazníků, kteří si přijdou dobít kredit, nebo vyzvednout svůj nabitý telefon. Stojím na ostrém slunci a už mi dochází trpělivost. Celá procedura se táhne skoro třičtvrtě hodiny. „Tak a je to,“ oznámí mi žena nakonec suše. Jdu zase přes ulici k ospalýmu týpkovi, že teda chci ta data. Vezme si ode mě telefon a mým gestem si ho odemkne! „Co?,“ padá mi brada v údivu. Jen se směje. Pak se na 5 minut zahledí na fotbalové utkání v televizi. „Tak co, jde to?“ vzbouzí se ve mně už zase vlna netrpělivosti. „SIM ještě není aktivovaná, přijď za půl hodiny.“ Aaaaaaaa…..zlostí už skoro vyskakuju z kůže. Jdu se uklidnit jídlem. Placka chapati to spraví. Chvíli ještě zuřím, ale pak se to ve mně nějak láme. Najednou je všechna podrážděnost pryč a já jen sedím na polorozpadlé zídce, ukusuju placku zabalenou v potištěném kancelářském papíře a užívám si tu chvíli nicnedělání, kdy jen pozoruju ruch ulice. Když se pak vrátím do obchodu, dozvím se, že SIM ještě stále není aktivovaná, ať přijdu zítra.

Když dorazím následující den ráno, je mi řečeno, že SIM stále není aktivní, že prý nějaký problém, ať se jdu zeptat do stánku, kde jsem ji registrovala. Přeskočím ulici. Tam se dozvím, že SIM nebyla aktivovaná, protože jsem na hranicích nezaplatila za víza. Už zase začínám soptit. „Co? Jak by mě asi pustili do země, kdybych nezaplatila za víza, která mám nota bene uvedená v pasu?“ „Ok, tak musíme udělat celou registraci znovu,“ řekne mi lhostejně ta stejná žena, co tu seděla včera. Čeká mě další třičtvrtě hodina na ostrém slunci. Když je vše hotovo, koupím data, zkouším whatsapp, ale pořád nic. Proč? „No to ještě musíš zaplatit daň za sociální sítě!“

Je teprve ráno, ale já se ploužím vyčerpaně domů úplně stejně pomalu, jako všichni ostatní. Až na tu barvu kůže už sem začínám zapadat.