Cesta z města

Po dni stráveném odpočinkem a udiveným rozhlížením po Entebbe, pro mě přijel řidič Gerald zaslaný sirotčincem, ve kterém jsem měla pracovat. Než jsem do Ugandy přijela, četla jsem několik článků, které upozorňovaly na velké množství dopravních nehod v Africe. „Nikdy, skutečně nikdy si nesedejte na sedadlo smrti vedle řidiče,“ varovalo důrazně hned několik z nich.

A teď tu stojím, Gerald se na mě zubí od otevřených dveří spolujezdce a čeká, až nasednu. Nechci dělat potíže, a tak zdráhavě sedám do auta, přitom se opatrně ptám: „Geralde, jsi dobrý řidič?“ „Jasně,“ říká přesvědčivě, „ještě nikdy jsem neměl nehodu.“ Ok, rozhodnu se mu věřit. Jen co vyjedeme, staví nás policejní hlídka, že prý osobní prohlídka. Geralda nechávají být, na kontrolu musím jen já. Policistka mě poplácá po těle a nechá mě jít. Nerozumím vůbec ničemu.

Jedeme nejdřív na letiště pro další dobrovolnici, Vendy z Austrálie. Čekáme u příletové haly, kde nás skupinka policistů neustále odsouvá ze stínu na slunce, přičemž co chvíli mění hranici, kde ještě můžeme stát a kde už nikoli. Vyhlížím dvacetiletou opálenou blondýnu, od pohledu surfařku, ale po hodině čekání se k nám hlásí asi padesátiletá hnědovláska. Dozvídám se od ní, že se po 20 letech práce s umírajícími pacienty rozhodla změnit život. Prodala dům a teď cestuje po světě. „Nemáte někdo drobné za parkování?“ ozve se Gerald a Vendy mu podá bankovku. Vydáváme se na cestu do vesnice Kyabirwa, kde budeme obě působit ve škole a v místním sirotčinci Esubi Kids.

Cesta to bude dlouhá. Ucpaná Kampala a pak Geraldovy zkratky, které by byly výzvou i pro silné terénní auto, které jsme, což snad ani nemusím říkat, neměli. Po pár hodinách cesty má Gerald hlad a nám už taky pěkně kručí v břiše. Zastavíme tedy u krajnice a otevřeným okýnkem se nám do auta hned nacpou čtyři prodavači najednou. „Kuře, chcete kuře?“ šermuje mi jeden před obličejem pugétem kuřecích kousků na špejli. „Nebo játra,“ strká mi svoji kytici špejlí pod nos druhý. „A co vodu?“ „Banány, mám skvělé banány,“ překřikují se zbývající dva. Vybereme si kuře. „Nemáte pár peněz na to maso?“ ptá se zas Gerald, liška podšitá, a já mu poslušně jak ovce podávám bankovku.

K sirotčinci přijedeme za tmy. Vítá nás čtveřice dalších dobrovolníků, právě se chystají jít domů. Sice je nevidím, ale na první poslechnutí jsou moc příjemní. Jsou to Švýcarka, Rakušanka, Španěl a Ital. Cestou mi vyprávějí o tom, že jeden z nich měl malárii před dvěma týdny, dvě další učitelky a dítě ze sirotčince jsou právě nemocní a elektrika že nejde v domě dobrovolníků už dva týdny. No super, těším se a kloužu za nimi rozblácenou hliněnou cestou. Co chvíli vyskakují ze tmy bosé košilaté děti. „Hello, hello,“ křičí a chytají nás za ruce.

„Náš“ dům vypadá na první pohled ve svitu měsíce hezky. Na pokoji budu s Johanou, velmi milou studentku z Rakouska, která mi vše ukazuje a vysvětluje, jak to tu chodí. „Vodu na mytí si bereme od sousedů, dáme jim za to vždy pár drobných. Pitnou vodu si necháváme dovážet ve 20 litrových kanistrech. Na sprchu chodíme do asi kilometr vzdáleného kempu.“ Všechno mi přijde ok, až na záchody, z kterých jsem, přiznám, trochu v šoku. Jsou to v podstatě jen tři díry do země oddělené od sebe stěnou, ale bez dveří. „Hele, já se asi stydím být takhle na záchodě s někým,“ svěřuju se otevřeně zbytku skupiny. „To je prostě hranice, kterou tady musíš překročit,“ provokují mě mazáci, ale nakonec přiznají, že na záchod se tu chodí po jednom. Tuhle nepsanou dohodu nedodržují jen švábi, kterých tam s vámi přijde „posedět“ často hned celá tlupa. „Toaleťák asi nemáš, co? Tak si zatím půjč ode mě, nabízí mile má nová spolubydlící. Bless you Johana!