Uganda je fajn…ale dejte mi někdo řízek!

Když jsem odjížděla do Ugandy, věděla jsem, že se mi bude stýskat po přítelovi, rodině, přátelích, ale vůbec mě nenapadlo, že by se mi mohlo tolik, ale tolik stýskat po našem jídle. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak jsem vlastně v tomto ohledu rozmazlená a nejspíš nejen já, ale celé naše společenství. Kolik jen myšlenek doma patří právě jídlu. To je pořád: Tak copak si dám dneska k snídani? Jogurt s ovocem a ořechy, nebo že bych spíš měla chuť na vaječnou amoletu se slaninkou? A k obědu… hmm, to bude můj oblíbený losos, jasná volba! A večer? Nepůjdeme třeba do indický? Nebo alespoň na dobrý kafe a cheescake? Nějak mě honí mlsná… Jo, člověk je u nás doma velmi často otrokem svých chutí a dělá svým chuťovým buňkám pomyšlení. A proč taky ne. Žijeme jen jednou, tak proč si života neužít i po téhle stránce, no ne?

No, ale pak takový člověk evropského typu přicestuje do malé vesnice v Ugandě a ouha. Ona je to velká romantika nejdřív, žít tu s místními, zdravit se se sousedy, vyměňovat si malé pozornosti, znát skoro všechny místní děti a jíst stejné jídlo, jako tu jedí všichni. K snídani kaši z kukuřičné mouky a vody, stejnou kaši ale v hustší verzi s fazolemi k obědu, a totéž k večeři, pokud fazole ještě zbyly. Když ne, nahradí je zelí, nebo kapusta. Hmm, chutná to dobře, říkáte si první den, protože ono jo. Není to tak špatný, říkáte si při té stále stejné stravě po týdnu, ale už se čím dál častěji snažíte vyčmuchat někde v okolí něco jiného, třeba alespoň sladkou limonádu. Po 14 dnech už tak nadšení nejste a po třech týdnech převážně na „posho“ (kukuřičné kaši) už o nějakém „normálním“ jídle doslova sníte. A pokud jste masožrout, za kus masa, nebo alespoň sýra byste skoro dali duši.

Jenže, protože není moc z čeho vybírat, tak alespoň občas vyměníte mouku kukuřičnou za tu pšeničnou. Z ní tu dělají výborné placky chapati, které můžete mít třeba i s nutellou a banánem, nebo arašídovým máslem. I přes tuto možnost oživení jídelníčku se tu ale stejně většina dobrovolníků dokrmuje sušenkami, které se ale musí přivést z města vzdáleného 20 minut jízdy na motorce.

Zajímavé ale je, že po nějaké době, jako by přišel jakýsi bod zlomu. Pořád ještě sníte o jídle doma, ale spíš jako by ze setrvačnosti. Poslušně baštíte posho s fazolemi a už vám ani nepřijde, že byste chtěli něco jinýho. Ale přesto – kdybyste měl někdo cestu kolem, přivezte mi prosím řízek!!