Nezvyklý suvenýr aneb jak „chutná“ malárie

Večer, den po příletu z Afriky, jsem dostala horečku. Devětatřicet. „To bude asi z té čínské polívky co jsem dnes snědla,“ vtipkovala jsem na účet původce koronavirové pohromy a byla ráda, že teplota nepřišla dřív, protože to bych se nejspíš z Afriky nedostala. Následující ráno už mi bylo líp, ale přece jen jsem se šla radši ukázat do nemocnice. Měli ze mě radost. Byla jsem jeden z mála pacientů, kteří nekašlou a nekýchají. Udělali mi testy na tropické choroby i Covid 19, vše negativní. Domů jsem tedy šla s pocitem, že už to se mnou jde z kopce, když mě tak rozhodí trocha cestování.

Další den už jsem se cítila dobře. „Super,“ měla jsem radost. Jenže poněkud předčasně. Večer mě z ničeho nic přepadla zimnice a k tomu čtyřicítka na teploměru. Tohle není únava z cesty, bylo mi jasné a radši zavolala na Bulovku o radu. „Jééé, to voláte nevhod, máme toho tady teď strašně moc. Nemohla byste to nějak vydržet do zítra?“ prosila mě sestra. „Pokusím se,“ odpověděla jsem chabě. Noc to ale byla nelehká. Studené zábaly a paraleny po 2 – 3 hodinách, abych udržela teplotu alespoň pod 39. Ráno hned cesta do nemocnice. Zase. A všechny testy. Zase. A zase všechny negativní. „Máte to trochu prosáklé v krku, bude to asi viróza,“ usoudila ordinující lékařka.

Ještě ten den teplota zase ustoupila a následující ráno jsem se vzbudila s pocitem, že mi vlastně nic není. Jenže tentokrát jsem nejásala. Věděla jsem, že za pár hodin může být zas všechno úplně jinak, a tak jsem jen s napětím očekávala, kdy ten vetřelec ve mě zase zaútočí. Přišlo to v pět odpoledne. Stejný scénář. Nejdřív zimnice a do dvaceti minut čtyřicítka. Teď už jsem nikam nevolala, do nemocnice jsme jeli rovnou.

„Proč jste nepřišli přes den?“ štěkla na mě sestra místo pozdravu. „Protože jsem dostala horečku ať teď“ bránila jsem se dotčeně. Lékařka byla stejně naladěná, respektive nenaladěná, jako sestra. Jen jsem otevřela pusu, abych jí vysvětlila, co mi je, hned mě nevrle přerušila: „Teď mi nic nevykládejte, budete mluvit, až se vás zeptám. Vřela jsem a nemohla za to jen horečka. V ordinaci doktorka prozkoumala moje záznamy, pak mi sestra dala přímo do žíly něco na snížení teploty a zároveň mi vzala krev. Pak obě ženy z ordinace odešly, ale pustily za mnou alespoň přítele. Moc jsme toho nenamluvili, jen jsme na sebe zírali a skenovali své zarouškované beznosé a bezústé obličeje.

Když se doktorka se sestrou zase vrátily, bylo mi hůř. „Už zase hoří,“ všímá si sestra a vzápětí hlásí teplotu 40,5. Ležím, sotva dýchám, ale stejně vnímám lékařku, která zadumaně zkoumá výsledky rozborů krve. „Mohlo by to být nějaké hematologické onemocnění,“ mumlá si spíš pro sebe a pak se mě nahlas ptá: „Máte v rodině nějakou krevní chorobu?“ „Nemáme,“ odpovídám a současně zapichuju zrak do blízkých očí vedle mě. Ty chvíli můj pohled vydrží, ale pak uhnou… I za tu chvíli ale jako bychom si nahlídli až do hloubi duše. „Neboj,“ konejším přítele, ale vlastně tím uklidňuju své vlastní vyděšené já.

Tentokrát už domů nejedu. Zůstávám v nemocnici, ale jsem ráda. Ta horečka je k nevydržení. Mám pocit, jako bych byla papiňák, co už musí každou chvíli určitě vybouchnout. „Tak, teď si dáte dvě studený pivka, „laškuje sestřička na oddělení, zatímco mi do krevního oběhu posílá vychlazený fyziologický roztok. Jenže ono to vážně skoro tak „chutná“. Jako když je člověk na půl uvařený letním žárem a dá si první lok studeného, čerstvě načepovaného piva. To je blaho, to je úleva!

Ráno za mnou do pokoje přihrne rozjařený lékař, který mi s radostí objevitele hlásí: „Tak už víme, co vám je. Máte malárii!“ „Jupííí,“ raduju se s ním. Ze srdce mi spadl obrovský kámen. Jen malárie! Asi málokdo měl kdy z téhle diagnózy takovou radost, jako teď já.

Radost mě ale brzy přejde. A to kupodivu v momentu, kdy se mi udělá lépe. Už sice nemám horečku, ale ani sílu, elán, nadšení, plány, nic. Jako kdyby někdo vytáhl špunt a vypustil veškerou moji energii. Nezbylo nic, vůbec nic. Nemám ani na to, abych si třeba jen četla. Celý svět při tom, jako by potemněl. Jsem bdělá, ale nezmůžu se na nic jiného, než ležet v posteli a myslet na to, jak se ten čas neuvěřitelně pomalu vleče. Je to nuda, nuda k uzoufání. Člověk by ze samé té nehybnosti nejradši lezl po stropě, nebo bil hlavou do zdi, kdyby tedy jen trochu mohl. Jenže nemůže. Síla zbývá jen na to, němě spřádat ponuré myšlenky a hypnotizovat při tom prázdnotu.

Je zvláštní, hrozně zvláštní, že stačí jen o trochu víc sil a na světě je hned zas krásně! Jaký je to požitek, šourat se v županu a žabkách tam a zase zpátky po nemocničním balkonu, nasávat z plných plic svěží jarní vzduch, očima hladit čerstvě se rozbalující lístečky smuteční vrby, nastavovat tvář slunci… Jsem zase šťastná. A taky vděčná. Vděčná za spoustu věcí, kterých se mi v životě dostává, včetně toho, že jsem se dostala včas z Afriky, že žiju v zemi, kde mám dobrou lékařskou péči a taky že mám jenom malárii. I tahle poměrně rychle vyléčitelná nemoc mi ovšem připomněla, jak tenká je hranice mezi zdravím a nemocí, silou a bezmocností, životem a přežíváním. Tak malá potvůrka, viditelná jen mikroskopem mikrobiologa a přece dokáže vzít rychle člověku mámivý pocit nesrmtelnosti. A stejně miniaturní potvůrka dokáže vzít pocit velikosti a neporazitelnosti i celému lidstvu. Dostali jsme lekci. Já i svět. A ještě něžnou lekci…