Lazaret uprostřed azurových vod

Dnes je první den, kdy je mi po nějakém čase zase „do skoku“ i do psaní.

Máme za sebou několik perných dní. Ukázalo se totiž, že zvracení jednoho z „našich“ dítek krátce po příjezdu na Sardínii nebylo jen jednorázovou epizodou, ale prvotním příznakem střevní virózy. Ta nakonec skolila nás všechny. Tedy skoro všechny. Až na jediný obzvláště odolný kus.

Co následovalo nemělo zhola nic společného s našimi představami o idylické dovolené, strávené lezením na sluncem vyhřátých skalách, s výhledy na tyrkysové vody středozemního moře. Místo toho jsme rezignovaně pospávaly v přítmí pronajatého apartmánu, zužovaní teplotou, zimnicí, nevolností a zoufalým dětským pláčem.

Symbolem naší bídy pak pro mě byla situace, kdy jedna virózou zesláblá matka seděla u stolu v kuchyni a marně se snažila otevřít přesnídávku pro své batole. Chtěla jsem pomoci, a tak jsem se začala vymotávat se z peřiny, abych vstala z postele. Jenže ouha. Z teploty mě rozbolely všechny klouby, k tomu se znovu ozvalo straší zranění kolena a já se ke stolu, matce a přesnídávce belhala bolestně pomalu, s elegancí Frankensteina. Ovšem! A to bych vypíchla. Přesnídávku jsem otevřela! Byl to jen maličký úspěch, ale pro mne snad jediná světlejší chvilka dne. Vlastně byla i druhá. S onou matkou jsme v sobě ještě našly sílu se našemu zbídačenému stavu zasmát.