Hoří, má panenko: Zmatek, požár, adrenalin

Vypadalo to na poklidný večer. Neměli jsme žádný noční let a tak jsem se těšila, že se konečně jednou dostanu do postele v poněkud lidštější čas. Už už jsem zahajovala uléhací manévr, když tu pípla zpráva od šéfdelegátky na našem týmovém chatu. „!!! Vyhlašuji emergency. Budeme potřebovat pomoc všech, buďte prosím na telefonech a k dispozici.“ Krátce na to začala z důvodu šířícího se požáru evakuace prvního hotelu, kde jsme měli i naše klienty.

Tři naše kolegyně byly odveleny na záchytné místo v Antimachii, kam lidi z postiženého hotelu sváželi. My zatím s kolegou rozesílali sms zprávy klientům z dalších hotelů, které byly v rychlém sledu za sebou do evakuačního procesu také zařazeny. Informovali jsme je o tom, co se děje, jak mají postupovat a také co si zabalit sebou.  

Krátce před půlnocí mi zavolala kolegyni z terénu. „Prosím tě, otevřeli nové nouzové shromaždiště, měli bychom tam mít dvě rodiny, asi 18 lidí,  je potřeba, abys za nimi zajela.“ Zalila mě vlna adrenalinu. Rychle jsem skočila do uniformy, abych byla lehce identifikovatelná, sbalila doklady, vodu, plastové desky s velkým logem naší cestovky a vyrazila. Brzy mě ale zastavily blikající policejní majáčky a uzavřená silnice. „ Mám v Antimachii klienty, potřebuji za nimi,“ vysvětluji policistům a oni mi na oplátku vysvětlí, jak se tam dostat objížďkou.

Když dorazím na místo, vidím stovky postávajících, posedávajících a polehávajících lidí. Jak mezi nimi najdu osmnáct českých turistů je mi záhadou. S odhodláním se ale vnořím do davu, nad hlavou mávám firemními deskami, vykřikuji jméno cestovky. Je to hledání jehly v kupce sena, ale mám štěstí. Za nedlouho mě zaregistruje jedna naše klientka: „Jsme parta dvou rodin, usadili jsme se tamhle na dětském hřišti. A víme o další rodině naproti v restauraci.“ Přicházejí další Češi.  „A my jsme támhle u baru.“ „A my v mateřské školce.“  Sepisuji jména, a přitom se ze tmy vynořují další a další lidé patřící k nám. Nakonec končím se seznamem 90 klientů rozptýlených na ploše asi půl kilometru. Ráda bych je měla pohromadě, abych je potmě nemusela pořád dohledávat s novými informacemi, ale jsou už na svých místech usazeni, děti spící na zemi nebo na židlích a tak je ze zabydlených stanovišť nechci vytrhávat.

„Prosím vás, dětem je zima, nesehnala byste nám nějaké deky?“ přijde mě poprosit jedna maminka. Jdu na to. Škemrám u bezpečnostních složek, ti už mají ale jen vodu a něco málo k jídlu. Pak poprosím chlapíka z policejní hlídky. Nemluví anglicky, ale visí mi na rtech pohledem a snaží se porozumět, co po něm chci. Pak zvesela kývne hlavou, někam zavolá a ukáže mi nahoru zdvižený palec. „Za 10 minut to tu máš.“ Mám radost. Čekám. Za 15 minut přijede auto a já dostávám do ruky velkou těžkou krabici plnou….nafukovacích lehátek. Hmm…no dobře. I ta se mohou hodit. Jdu ke školce, kde je několik rodin s dětmi. Pár lehátek rozdám, zbytek nechávám na místě s prosbou na „naše“ lidi, ať krabici pohlídají a jdu zjistit, kdo z našich by mohl ještě lehátka potřebovat. Když se vrátím, zjistím, že už nemám co rozdávat.  Po lehátkách se slehla zem, rozebrali si je lidé a ne ti „moji“. Když bezmocně rozhodím rukama, chlapík středního věku mi jedno lehátku už s roztrženým obalem vrátí…

Přichází ke mně muž, jeden z našich klientů, se kterým jsem mluvila několikrát před tím. Má tu matku, manželku a ani ne ročního potomka. Chce zajistit letenku na ranní let. Vysvětluji mu, že momentálně to nedokážeme zařídit, protože všechna naše infrastruktura je nasazená na řešení aktuální situace. Ale že budou první na řadě, až bude možné je převést do náhradního ubytování. V tu chvíli už ale neudrží nervy na uzdě jeho matka, asi pětapadesátiletá žena a začne na mě hystericky křičet. „Já si na vás budu stěžovat! Vždyť vy jste úplně neschopná! Já vám to zavařím, to budete koukat. My jsme si zaplatili dovolenou a teď tu ležíme na zemi, no to je neuvěřitelný!“ Chvíli nevěřím svým uším, chvíli mám snahu se bránit, pak si ale uvědomím, že to nemá smysl. Nechávám to být a vracím se ke své misi: sehnat přikrývky.

Mám informaci, že by nějaké mohly mít v kostele, tak se tam vydám. Cestou mě co chvíli někdo zastavuje. Mám pracovní uniformu, a to jako by ze mě dělalo jakousi úřednější osobu. Lidé si myslí, že snad vím něco víc. Jak dlouho tu budeme? Kdy se budeme moci vrátit do svého hotelu? Hoří náš hotel? Nedokážu jim odpovědět na většinu jejich otazníků a protože nevím, co víc k tomu říct, prohodím povětšinou jen něco abstraktního, jako že doufám, že se situace brzy uklidní. Když po řadě takových zastavení dojdu ke kostelu, zjistím, že deky už nemají ani tam. Vracím se tedy za prochladlou rodinou s nepořízenou. Snažím se je alespoň přesunout do budovy školky, kde je hodně plno, ale zase teplo. Rodině se nechce, ještě chvíli vzdoruje, ale nakonec je chlad do školky stejně zažene.

Ve čtvrt na 5 ráno, dostáváme informaci, že máme náhradní ubytování, ale není dostupný žádný autobus. Těsně před úsvitem se mi ještě podaří sehnat pár taxíků, které odvezou do zajištěného hotelu prvních pár rodin, pak ale vyschne i tenhle zdroj. „Před hodinou jsem objednávala další auta, ale ještě nedorazili. Kde jsou?“ „Máme stovky objednávek, musíte počkat,“ slyším ve sluchátku. Žádného dalšího auta už se nedečkám a později už se na linku ani nedovolám.

Podráždění, vztek a frustrace většiny přítomných vygraduje kolem 9 hodiny ráno. Dost cestovek, hlavně ty s vlastními autobusy, už byly schopné své klienty někam odvézt, ale ti naši tu stále trčí. A to pak už dochází trpělivost i těm, co celou noc drželi. Pár z nich spojí síly a začnou po mě vyštěkávat. „Co tu stojíš jako p…dělej něco. Nevidíš, že tu máme děti?“  V tom u mě zastavuje auto a v něm známá tvář. Je to chlapík z naší autopůjčovny, dobrák a vtipálek. Stáhne okénko a ptá se, jak se mám. Nakloním se k němu do auta a rozbrečím se. „Je to tvoje chyba, kdyby ses neptal, nerozbulím se, „ říkám mu se slzami a smíchem zároveň. „Tak já se teda už neptám,“ povzbudivě na mě mrkne, podá mi vychlazenou vodu a pokračuje v cestě za svými povinnostmi. Já si utřu slzy, hluboce se nadechnu a jako by nic se zase odevzdaně otočím k rozzuřenému davu.

Starost mi dělají dvě ženy. Ty jsou tiché, slušné, trpělivé. Jde o dospělou dceru s matkou. Maminka je po operaci páteře a je na ní vidět, že jí už opravdu docházejí síly. Přemýšlím, jak je odsud dostat pryč, když u mě přibrzdí auto. Je to místní paní, nabízí pro pár lidí odvoz. Jako na zavolanou! Vysvětluji davu, proč posílám právě tyto ženy. Někteří si neodpustí pár pichlavých poznámek, ale většina je ještě soudná a rozhodnutí akceptuje.

Brzy na to dostávám informaci, že za 10 min. k nám dorazí autobus. KONEČNĚ! Vyhlížím ho netrpělivě. Když pak řidič přijede, nejradši bych mu dala pusu! Je to záchrana! S obrovskou úlevou posazuji klienty do autobusu. Už se zase proměnili. Z vzteklých vrčících psů, cenících zuby jsou to zase lidé. Odměření sice, unavení, ale také šťastní, že se konečně vrátí do svých hotelů. Jsem taky šťastná. Jasas! Na shledanou!

Dohra: Druhý den mi dorazila krásná sms. Bylo to poděkování jedné rodiny za vstřícnost a lidský přístup při evakuaci. Večer na to jsem na letišti potkala další známé tváře z oné dobrodružné noci. Tentokrát rodinku s paní, která na mě křičela, jak mi to zavaří. Teď už taková bojovná nebyla. Společně se synem čekali na odbavení, oči zapíchnuté do podlahy. Věděli o mě, ale snažili se vypadat, jako by tam nebyli. Jenže mě v tu chvíli chytla trochu zlomyslná a tak tu hru s nimi nehraju. Jdu za nimi, hezky pozdravím a ptám se, jak to všechno dopadlo. Syn krátce poreferuje, matka se schovává za ním, jako dítě za máminou sukní. Oči nezvedne od podlahy… stydí se, vím to. V tu chvíli jí odpouštím. A zároveň děkuju za všechny, kteří to unesli s klidem. Byla to obrovská pomoc. Prostě je to tak, krizová situace nejlépe prověří sílu osobnosti.