Vzpomínky z lednice
Jelikož jsem člověk spíš praktický, který nemá rád po bytě „serepetičky“, nebyla jsem dlouho příznivcem cestovatelských magnetek. Barevný chaos na lednici mě taky nelákal. Jenže, nakonec jsem vzala tyhle drobné suvenýry na milost. Stejně, jako vezmete na milost neumělé dětské kresby a lípnete je na lednici, estetice navzdory. To, když si uvědomíte, že jsou i důležitější věci, než jednoduché čisté tvary ničím neověšené lednice.
Tyhle magnetky jsou pro mě něco jako uzly na kapesníku. Jako náramek Pandora s množstvím cingrlátek připomínající výjimečné životní momenty. Jako startovací bloky pro vzpomínky, které se najednou dají do běhu v nečekané barevnosti.
Třeba magnetka z Korfu. Připomíná mi pěší putování napříč ostrovem, nahé koupání na zastrčených plážích, nocování pod věkovitými olivovníky. Placka Alesund. Ta mě přenese do čarovného fjordu Geiranger. A připomene sněhovou vánici a zoufale promrzlé kroky po opuštěné, čerstvě uzavřené legendární Trollstigen. I obrovskou radost, když jsme objevili otevřený kemp s útulnými dřevem vonícími vlasatými chaloupkami, kde jsme mohli přenocovat, zahřát se, usušit se. To bylo blaho!
Trofej z Chamonix. Ta pro mě znamená 170 pěších kilometrů s baťohem přes Francii, Itálii a Švýcarsko po trase Tour de Mount Blanc. Vedro, příkrá stoupání i sestupy, jedna divočejší bouřka, při které jsme ze stanu vylívali hrnky vody… a dechberoucí výhledy, které jsme si poctivě vysloužili.
Pak je tu Irán. Magické mozaiky a tajuplná pouštní města. A také ti nejpohostinnější lidé, které jsem kde potkala. Tádžikistán. Neskutečný trek v covidově opuštěných Fanských horách. Jaká majestátnost byla v jejich tichosti! Ovšem po téhle výpravě zůstala i hořká pachuť, kdy jsme na vlastní kůži zjistili, že hory a vypjaté situace skutečně lidi prověří a ukáží, jací doopravdy jsou.
Rybka z Porta symbolizuje mou svatojakubskou pouť. Počáteční strach ze samoty a neznáma i opojný pocit, kdy se nejistota vytratila a nastoupila čirá radost ze putování, poznávání a sdílení osobních příběhů s ostatními poutníky. Magnetku ze Santiaga nemám. V té euforii jsem na ni zapomněla. Je to asi znamení, že se sem musím jinou cestou ještě vrátit.
Zcela speciální vztah mám k dřevěné gorile z Ugandy. Ta mi připomíná obrovské přírodní bohatství této země, ale zároveň jednoduché až primitivní podmínky, ve kterých tu řada místních žije. A hlavně mi připomíná ugandské děti z jednoho sirotčince, se kterými jsem strávila nesmírně obohacující tři měsíce.
Velmi ráda mám ale i měděnou magnetku z Mostaru. Nutí mě rozvzpomenout si na jeden kouzelný podvečer v jeho ulicích, na bosenské hory, kempování vedle volně pasoucích se koní, na krátké přátelství s neohrabaně přítulným toulavým psem Halmou.
A pak jsou tu další drobné artefakty z cest a další vzpomínky. Na svěže zelené Azory, kde jsem se ztratila v dešti při přechodu ostrova São Miguel a s pláčem volala domů. Na Smigehuk, který pro mě reprezentuje nejen nejjižnější cíp Švédska, ale také mou první dlouhou plavbu na expediční lodi, první pořádnou mořskou nemoc a první zkušenost s tím, být součástí filmového štábu. Láskyplně musím pochovat v dlaní svůj nejnovější „kosí“ přírůstek, který mi doufám vždycky připomene, jak fantastické jsem měla na Kosu léto.
Když po sobě teď tohle čtu, říkám si, co vlastně všechno mám i když movitými statky vskutku neoplývám. Jsem zdravá (snad), narodila jsem se v zemi, kde spoustu věcí můžem, mám kolem sebe lidi, s kterými se máme rádi… A taky mám svou hrst magnetek. Co víc si od života přát.
