Trek kolem Manaslu – den 1.

Dnes jsme opustili Káthmándú, abychom se přesunuli do vesnice Machhakhola, odkud se vydáme na náš trek kolem Manaslu.

Osm hodin cesty busem z Káthmándú do Arughat Bazar byla pohodička. Bavilo mě sledovat život kolem cesty, i dění v našem udrncaném vozítku. Muzika vyhrávala na plný pecky, pohůnek řidiče vlál ze dveří a vyřváváním cílové destinace lákal k cestě další pasažery. Kromě lidí ale nabíral i náklad. Třeba hromadu beden s banány a jablky, kterou „šikovně“ vyskládal do uličky hned u prvních sedaček. Každý, kdo přistoupil a chtěl se dostat dál, musel bedny přeskákat. Jedna z přepravek časem nevydržela, praskla a jablka z ní se neposlušně rozkutálela po celém autobusu.

Když přistoupila jedna starší paní, byla jsem zvědavá, jak přeleze jablka i bedny, na kterých zatím přistál ještě košík se slepicí. Šplhat nemusela, pustili ji do kabiny k řidiči. Tam už tedy seděla celá jeho rozvětvená rodina s dvěma batolaty, na palubce trůnil velký naducaný batoh. Řidiči to ovšem vůbec nevadilo. Měl sluneční brýle jako pilot z Top Gunu a taky tak řídil. Troubil a předjížděl jak ďábel. Dělal čest heslu na svém autobusu: „need for speed“.

V Arughatu jsme přestoupili na jiný, menší autobus, který nás měl dovézt do cíle naší dnešní cesty, vesnice Machhakhola. Cesta měla trvat asi 3 hodiny. A že to byla jízda! Jako 3 hodiny nonstop na Matějské.Technická obtížnost cesty byla pro dobrý offroad. V autobusu to byl čistý hardcore. Seděla jsem u okýnka s výhledem do údolí, ale radši bych si ten pohled odpustila. Křečovitě jsem svírala madlo sedačky pokaždé, když jsme přejížděli těžké kamenité místo, při kterém se autobus divoce rozkolíbal nad rozpadlou krajnicí, za kterou už číhal jen strmý pád do údolí. Jednou, když jsme ztratili zadní kolo v díře, z níž už se půda dolů ze srázu odporoučela, krve by se ve mě nedořezal. Musím přiznat, že ač jsem se jen vezla, pěkně jsem se při té cestě zapotila.

Jsem štěstím bez sebe, že zítra už půjdeme po svých