Trek kolem Manaslu – den 6.

Lho – Samagon (3160 – 3520 m.n.m.)

Dnešní ráno bylo jak Vánoce. „Vstávej, vstávej, jdi fotit,“ budil mě přítel v 5:30. Koukla jsem z postele do okna, a i když bylo v místnosti k nule, vyskočila jsem bez rozmýšlení. Za oknem se v sametové modři posledních minut noci bělostně třpytil zub Manaslu. Sledovali jsme s úžasem celé to divadlo, kdy obloha světlala, až se na majestátní hoře objevily první sluneční paprsky, které ji záhy celou zalily do zlata.

Čekal nás den tak úžasný, že jsme z něj celí zjihli. Modrá obloha bez mráčku, bílí horští velikáni kolem nás, posezení na čaji v tiché vesničce, kde se před horami prsila krásná zlatá stupa. Všude klid a mír, které jemně hladí duši. Jen modlitební vlaječky pleskaly ve větru, občas zafrkal kůň, nebo zazněl zvonec potulující se kravky.

Den to byl zase jen aklimatizační, takže do cílové destinace jsme lážo plážo doputovali už za 4 hodiny a nastoupali při tom 400 m.

Samagon je opět velmi zajímavá vesnice, celá vystavěná z kamene. Je větší než všechny, kterými jsme dosud procházeli. Proudí jí karavany mul i lidí, jelikož tady se při aklimatizaci pro vyšší partie treku usadí řada turistů na více dní.

I my tu pobudeme dvě noci. A protože máme ještě kus dne k dobru, vydáme se na výlet ke klášteru na kopci a dál k jezeru Birendra. Laxmana, našeho průvodce, necháváme odpočívat a jdeme sami. Je moc fajn, ale přece jen, bez něj se cítíme svobodněji.

Do kláštera jsme nejdříve úplně nechtěli. Však v jednom jsme byli včera. Ale když jsme uviděli dokořán otevřené dveře, neodolali jsme. Zuli jsme si boty, vstoupili a spadla nám čelist. Nádherné zdobení a atmosféra, do které jsme se odvážili jen šeptat. A nakonec jsme nemluvili vůbec. Veliká posvátnost místa nás připravila o všechna slova.

K jezeru jsme stihli vyběhnout právě tak akorát, abychom viděli hroty hor, než se zachumlali do mraků. Cestou zpět jsme znovu procházeli kolem kláštera, ze kterého se neslo do uhasínajícího dne bubnování a zpěv manter.

Sházeli jsme dolů „domů“ s tím, že tenhle den nemohl být dokonalejší. Takový den, který i toho největšího hrdopycha donutí sklonit hlavu a poděkovat.