Ticho Osvětimi

Jsou cesty a cesty. Každá vede za poznáním, ale po některé se kráčí lehce a radostně, zato jinou se vlečeme neochotně, se svěšenou hlavou a sevřeným žaludkem. Nejradši bychom se otočili a utíkali pryč. Raději nevidět, neslyšet, nevědět…. Jenže příliš dobře si uvědomujeme, že některé věci prostě musíme vědět. Musíme si je pamatovat, procítit, zdírat se jimi. Abychom věděli, jaké temné stránky v nás dřímou a že je musíme za každou cenu držet na řetězu.  

Mluvím teď o své první cestě do Osvětimi. Do Auschwitz. Na místo, kde zemřelo, nebo bylo zavražděno přes milion lidí. Každé každičké místo, na které vkročíte je tu nasáklé utrpením. Říká se, že když zemře člověk, je to tragédie. Když zemřou miliony, je to statistika. Jde o to, že milion mrtvých člověk svým chápáním vůbec není schopen pojmout. Snad je to určitá bezpečnostní pojistka. Jenže když jste pak v Osvětimi, to úplné abstraktno začne nabývat konkrétní obrysy.  Pouhé obrysy, a přesto se přikrčíte hrůzou.

Snad ještě tíživější pocit dolehne na člověka v prostoru Auschitz 2, který byl vyhlazovacím táborem. Chodí tu tisíce lidí, přesto se zdá, že je tísnivé ticho. Jako by tu cosi dusilo zvuky. Tedy ty současné. Ale zároveň, jako by tu v toku let zůstaly uvězněny ozvěny těch dávných. Rytmická selekce doktora Mengeleho: „nach rechts, nach links“, znějící jak dětské rozpočítávadlo. A smích. Smích Gerharda Palitzsche poté, co rozkřápnul hlavu o zeď dalšímu dítěti.

Osvětim je místem temnoty. Ostříhané vlasy, hromady bot, hromady kufrů tu odpočívají ve vitrínách jak němé výčitky. Jsou tu fotografie lidí, z kterých zbyl dávno jen prach, ale výrazy jejich obličejů budou už navždy žalobou a noční můrou lidstva. To, co se událo v Osvětimi totiž není jen tragédií lidí, nebo doby, je to tragédie člověčenství.