A takhle si tu žijeme…
Nežijeme si tu špatně, ba naopak. Vzhledem k tomu, jak tu bydlí jiní, si tu žijeme nad poměry. Ale přesto je to tu pro našince trochu nezvyk. Tedy lépe řečeno, hodně nezvyk. Máme docela hezký dům. Je postavený z nepálených cihel vyrobených z červené hlíny, která je tu všude kolem. Jak se mi barva té půdy líbila, když jsme přijížděli! Teď už z ní tak odvázaná nejsem. Mám od ní totiž pořád rudě špinavé nohy, červeně upatlané všechno oblečení a když smrkám, smrkám červený prach. I když se vážně snažím, nejde si kus té červeně nepřinést i do postele a prostěradlo podle toho vypadá. Vzhledem k tomu je dobrý, že tak často nejde elektrika, alespoň tu špínu nevidím.
Na druhou stranu, neustále výpadky elektriky jsou taky vopruz. Každý den, když se vracíme „z práce“ domů, napjatě čekáme, jestli si rozsvítíme světlo, nebo jestli bude zase večer při svíčkách. I když pravda, až na nabíjení notebooků a telefonů nám to zas tak vadit nemusí, protože naše večery nejsou nikterak dlouhé. Většinou jsme všichni tak unavení, že padneme po deváté do postele, nanejvýš stihneme nějakou tu přípravu do školy na druhý den.
Když ráno vstaneme, vyčistíme si zuby nad kýblem, omyjeme se vodou z kanistru, vystřídáme se na našich luxusních toaletách a pozdravíme souseda, který všechny naše ranní rituály pozorně sleduje oknem…tedy dírou, kde by asi normálně okno mělo být. Pak zamkneme dveře na velký visací zámek a vydáme se po svých. Někdo učit do školy, jiný pomáhat do sirotčince s úklidem, nádobím, praním a přípravou oběda. V jednu hodinu se v sirotčinci všichni setkáváme na oběd. Nejdřív dostane jídlo sedmnáct dětí, které sedí u jednoho stolu, pak si nabíráme my. Jídelníček je poněkud jednotvárný. Posho (tuhá kukuřičná kaše) s fazolemi, nebo zeleninovou směsí. K večeři to samé. Děti mají k snídani poridge, což je zase posho, jen v trochu tekutější verzi. Snídani s dětmi si tedy necháváme ujít a radši si kupujeme placky chapati a k tomu nějaké to ovoce.
Po obědě umyjeme nádobí mýdlem, ne nepodobným mýdlu s jelenem a pak se vydáváme užít si trochu toho západního luxusu do nedalekého kempu s barem. Tady si můžeme nabít naši elektroniku a dát si sprchu, výměnou za to, že si koupíme pár drinků. Chodíme sem každý den. Je to parádní místo s nádherným výhledem na Nil, chlazenými nápoji a úžasnými nachos.
Když si tahle zhruba tři hodinky pozevlíme, vydáme se zpátky do sirotčince, kde pomůžeme dětem s úkoly do školy, vyfasujeme další várku kukuřičné kaše bez chuti a po umytí nádobí se dáme na cestu domů. Už za tmy, s čelovkami. Cestou k nám přibíhají děti, které se vynořují ze tmy, zdraví nás, chytají nás za ruce a některé nás kousek cesty doprovází. Tak co, budeme mít dneska elektriku, nebo ne? Nikoho už nepřekvapí, když není. A tak si s čelovkou zase nad kýblem vyčistíme zuby, dáme dobrou noc švábům na záchodě, polejeme se repelentem a uložíme se pod moskytiéry k spánku. Jo, a ještě nezapomenout dát si špunty do uší, protože Borja hrozně chrápe! No a takhle si tu den za dnem žijeme.
