Do školy zásadně s žiletkou

Místní africká škola je úplně jiná než ty, které známe u nás. Je to tedy budova cihlová, to ano, mohla by být také jen uplácaná z bláta, jak je to tu ostatně velmi časté, ale nemá stropy, ani okna, ani dveře. Místo nich jsou jen zející díry. Vybourané průchody jsou i mezi jednotlivými místnostmi, takže když vyučujete jednu třídu, musíte se přeřvávat s učiteli a halasícími dětmi od vedle. Výhodou naopak může být, že když se důkladně zaposloucháte, můžete slyšet třeba až 6 různých výkladů najednou.

V naší škole, jsou tři třídy předškoláků a šest tříd školáků. Když jsem přijela, jakožto někdo bez jakýchkoli pedagogických zkušeností a s ne úplně dobrou angličtinou, řekla jsem si, že nejsnazší to budu mít s malými dětmi. Na své první vyučování jsem tedy vyfasovala baby class , tedy 15 tříletých prcků. Posadili je proti mně na židličky, prý ať je učím zvířátka a barvy. Když odešla ředitelka, která mi třídu ukazovala, zůstala jsem tam sama s 15 páry očí, které nereagovaly na nic, co jsem řekla. Neusmály se ani když jsem pochopila, že nerozumí vůbec ničemu, co říkám, a začala na ně dělat opičky. Ok, tak barvy snad pochopí, řekla jsem si a snažila se k výkladu využít obrázků, které dobrovolníci před námi namalovali na zdi. „Tak, sluníčko je ŽLUTÉ. Banán je ŽLUTÝ. Sladká brambora je ŽLUTÁ… je slon také žlutý? Nic. Bez reakce. Vlastně jo. Jeden chlapeček se rozbrečel a po něm i další holčička, které navíc tekla z nosu strašlivá nudle a já neměla kapesník. Nakonec se mi je podařilo trochu je uchlácholit a zaujmout knížkou se zvířátky, kterou jsem přivezla z Čech. Zbytek vyučovací hodiny trvající celkem hodinu a půl mě zachránily omalovánky, které tu dobrovolníci nechávají pro děti kopírovat.

Věřila jsem, že další dvouhodinovka, která měla být s většími dětmi – s druháky, bude díky jejich větší znalosti angličtiny poněkud snazší. Začátek lekce byl kouzelný. Školáčci povstali a sborově mě přivítali. Následující půl hodinu jsme ale strávili tím, že mi všichni nosili jejich polámané tužky a já se je snažila ořezat ořezávátkem, které jsem vyfasovala, ale které vůbec, ale vůbec neořezávalo. „Ještě moje tužka a moje taky,“ přeřvávaly se jeden přes druhého. Vzpomněla jsem si na svůj nožík v baťohu a hned nám šlo to ořezávání lépe od ruky. Děti si mezi tím pojídaly s dlaní rýži, kterou někdo přinesl v lahvi, nebo se dělily o cukr, co měla jedna holčička jen tak v kapse své uniformy.

Když jsem konečně dobojovala s tužkami a radostně se otočila k třídě, že tedy konečně jako začneme s vyučováním, strnula jsem. Jedna holčička právě vytahovala z batůžku žiletku! Byla jsem v šoku. „Na co to máš? Proč to nosíš do školy? Víš, že je to hrozně nebezpečný a ostrý?“ začala jsem jí vytýkat. „Já si jen chtěla ořezat tužku,“ zašeptala dívenka ublíženě. „Ok“, pohladila jsem ji omluvně po vláskách s pohledem upřeným na nepoužitelné ořezávátko. Je to tady skutečně jiná škola.