Dobrovolník, nebo „beránku otřes se“?
Je to zvláštní. Život někdy plyne i celé roky tak nějak poklidně a postejně, ve starých, už řádně zajetých kolejích a najednou stačí jedna změna a ta spustí celý řetězec dalších událostí. Život nabere obrátky jako zdivočelá centrifuga a vy se nestíháte divit. U mě bylo tou změnou propuštění z práce. Po 13 letech. Jooo, to bylo překvapení. A taky trochu stres. Jenže tahle nová situace mi umožnila prožít jedno z mých největších životních dobrodružství a také si splnit dávné přání.
O mé velké cestě na jiný kontinent vlastně rozhodla jedna úplně obyčejná každodenní cesta domů. Špacírovala jsem si to městem, přemýšlela, co dál se životem, když v tom jsem si všimla na jednom náměstí zelených stanů s expozicí Lékařů bez hranic. Zaujalo mě to. Nejen kvůli tomu, že si lidí, co pro tuto organizaci pracují opravdu vážím, nebo kvůli rozhovoru, který jsem s jedním z jejich lékařů vedla, ale „brnklo“ to na můj vlastní zájem o dobrovolnictví, který jsem v sobě chovala už od teenagerovských let. S člověkem, který expozicí provázel, jsme pak povídali hodinu. Odcházela jsem nadšená a přetékající idealistickou touhou být jednou taky taková. Dělat něco pro druhé, nejen pro sebe, aktivně pomáhat tam, kde je to třeba, bez nároku na odměnu, jen pro dobrý pocit a zkušenost, s upřímným přesvědčením, že právě v tomhle je něco vysoce lidského a hluboce smysluplného.
Tohle svoje nadšení jsem si donesla až domů. A tam mi to s velkou parádou docvaklo: „Vždyť ty teď můžeš, teď můžeš zkusit být dobrovolníkem! Na jakou lepší chvíli bys ještě chtěla čekat?!“ Dala jsem se do hledání. U Lékařů bez hranic jsem pro sebe žádnou vhodnou pozici nenašla, ale na stránkách Workaway, s dobrovolnickými programy snad v každém koutě planety, jsem měla možností nepočítaně. Najednou přede mnou ležel celý svět a já mohla v podstatě kamkoli. Tak kam to bude? Dlouho jsem se ale rozmýšlet nemusela. Afrika, věděla jsem téměř okamžitě.
Ne, nerozhodla jsem se kvůli záběrům hladových afrických dětiček v jímavých zeměpisných dokumentech. Na rovinu přiznávám, že jsem se rozhodla čistě sobecky ze svého osobního zájmu. Afrika mi vždycky přišla cestovatelsky jako „vyšší dívčí“, proto jsem tam ještě nebyla. A tohle byla příležitost. Příležitost pomáhat, kde je potřeba, a přitom se podívat tam, kam bych se sama cestovat bála. Pak už zbývalo jen projít množství programů, pročíst jejich hodnocení minulými dobrovolníky a vybrat ten pro mě nejsympatičtější. Zvolila jsem si projekt v Ugandě. Malý sirotčinec založený mladou ženou, která dala domov 18 dětem bez rodičů, nebo s rodiči tak chudými, že se o své děti nedokázali starat. Poslala jsem žádost, vyplnila dotazník a po nějaké době vzájemné komunikace byla přijata.
Pak už to šlo ráz na ráz. Mé africké snění najednou už nebylo jen snění. Měla jsem všechna očkování, v emailu letenku a na mapě konkrétní bod, kam jsem směřovala.
Let proběhl bez problémů, přímo do vesnice jsem pak cestovala ještě s jednou dobrovolnicí z Austrálie. Měla jsem radost, nebudu tam sama. Na místě jsem pak zjistila, že tam skutečně sama nebudu, jelikož se tam toho času sešlo hned 6 dobrovolníků.
„To snad není možný, já jsem skutečně tady!“ musela jsem si nahlas zavýsknout ze samé euforie, když jsem se zabydlovala. Záhy ale přišlo rozčarování a nabourání mých představ o tom, co to vlastně znamená být dobrovolníkem. Stalo se to, když jsem se v našem ubytování začetla do nástěnky, kde byly vypsané možné dobrovolnické „projekty“. Vždy jsem si myslela, že dobrovolník věnuje hlavně svůj čas a úsilí, aby pomohl dobré věci. Ale tady byly položky typu: koupit 10 kg rýže, koupit 20 kg kukuřičné mouky, koupit cukr, zaplatit dětem cestu do kostela, vzít je na zmrzlinu, koupit jim pizzu… Byla jsem zklamaná. Ne, nechtěla jsem být jen peněženka! Takhle jsem si svou roli dobrovolníka nepředstavovala.
Jak jsem se později dozvěděla od těch zkušenějších, je v tomto Afrika specifická. Tady nejde jen Vaši práci, o Vaše schopnosti, nápady a chuť pomáhat. Respektive také jde, i my jsme tu přece učili a pomáhali s chodem sirotčince… Ale zdá se, jako by to bylo až na druhém místě. V první řadě jste pro místní organizace zdrojem příjmů, a to už tím, že většinou připíváte na své ubytování a stravu. To mi ještě přijde v pořádku. Tedy alespoň do té doby, dokud se nesejde tolik dobrovolníků, že nemají v podstatě do čeho píchnout, ale neodmítají se, protože prostě co dobrovolník to, určitá částka do kasičky. V takovém případě je už priorita peněz nepřehlédnutelná. A pak jsou tu další „drobnosti“. Když se nabídnete, že nakoupíte, skoro automaticky se předpokládá, že nákup také zaplatíte. Pokud jdete s místními do baru, počítá se s tím, že účet hradíte vy. Jste konec konců mzungu (běloch) a ti jsou všichni v balíku, no ne? Proč by si to taky zdejší lidé nemysleli, když běloši nemají problém za vše zaplatit mnohonásobně vyšší částku, než kolik platí oni. A pak přijedou dobrovolníci, ze Švýcarska, z Austrálie a jiných bohatších zemí a nejen že postaví dům, ale nakoupí na něj i stavební materiál. Tak proč toho nevyužít? Není divu, že je v Africe dobrovolnických projektů nepočítaně. Zdá se totiž, že je to vskutku dobrý byznys.
Tohle všechno si říkáte, když se zlobíte. V momentě, kdy vaše ideály při konfrontaci se skutečností berou za své. Ale pak vychladnete a musíte uznat, že to není chyba místních, že nesplňují vaše očekávání. Proč by nebrali, když mzungu dává? Takhle to tu prostě chodí, to je realita. A nakonec není zas tak špatná. Dává ten, kdo může, kdo nemůže, pomáhá. Nikdo nikoho přímo k ničemu nenutí. A pak, ani vy tu nejste tak úplně nezištně. Taky jste přece něco chtěli. Mít zázemí, dostat se blíž místním lidem, být víc než jen běžný turista. Ale i tak turista jste. Pro mnoho lidí je v dnešní době dobrovolnictví způsob cestování. Prostředek, jak s menšími náklady cestovat déle a navštívené země poznat více. A tak je to celé vlastně fér. Oni mají něco z vás, vy máte něco z nich, je to výměnný obchod výhodný oboustranně.
A pokud by si člověk stejně ještě tak trochu nespokojeně bručel pod fousy, spraví to děti, pokud se projekt týkal právě jich. Těm je totiž úplně jedno, jestli jste jim koupili dům, nebo jen banány na koktejl. Mají radost z každé maličkosti, kterou jim dáte, z každé hry, kterou pro ně vymyslíte, nebo třeba jen z obrázku na vybarvení, který pro ně vlastnoručně předkreslíte. Pominout nelze ani srdečné vztahy s ostatními lidmi z vesnice, kteří nejsou nijak ekonomicky motivování, nebo přátelství, která vznikají mezi samotnými dobrovolníky.
Takže asi tak. Dobrovolnictví v Africe vás nestojí jen trochu práce, ale také dost peněz. Zprostředkuje ale zkušenosti a zážitky, které jsou k nezaplacení.
