Útěk z divočiny
Bylo to rychlý, a nečekaný… Přijeli jsme do malé vesničky na úpatí ugandského pohoří Rwenzori, pohoří, které se pyšní i několika zasněženými pětitisícovkami. Dorazili jsme v pozdní odpoledne. Cestou celkem klid, až na pár lidí, kteří na nás v matatu (minibusu) i na ulici pokřikovali:“ koronavirus“. Na místě jsem se pak poprvé setkali s tím, že než nás pustili do ubytování, ještě před branou nám změřili teplotu. Za branou pak byly nachystány barely s kohoutky a desinfekcí. Šli jsme se na chvíli projít, jen prozkoumat okolí, rozhlédnout se a naplánovat túru na další den. Když jsme se vrátili do hostelu, znovu nám měřili teplotu. Byli jsme tu jediní hosté – zvláštní pocit. Nicméně v tuhle chvíli jsme byli ještě bezstarostní. Hory kolem nás byly nádherné a my se těšili, až druhý den trochu vystoupáme a zasloužíme si krásné výhledy do údolí. Když jsme se ale ráno probudili, všechno bylo jinak.
V noci jsem dostala zprávu od kamarádky, která jela do Keni, že v noci Keňa uzavřela hranice a ji vrátili z hranic zpátky do Ugandy. Tím vzal za své můj krizový plán, že v případě problémů pojedeme na českou ambasádu do Nairobi. Nastala komunikace s ambasádou. Dostali jsme radu se co nejdříve dostat ze země, jinak prý bude naše situace neřešitelná. Místo baťůžku na výlet jsme si tedy sbalili všechny věci a vydali se do Kampaly, hlavního města Ugandy, abychom byli co nejblíž letišti. Cestou jsme horečně komunikovali s přáteli v Česku, kteří nám pomáhali najít způsob, jak bychom se mohli dostat domů, nebo alespoň do některého z okolních států. Turkish Airlines, s kterými jsme původně měli letět domů už týden nekomunikovali, nešlo se s nimi spojit telefonicky, neodpovídali na písemné zprávy. Postupně jsme dostali jen zprávu, že naše lety ruší. Stejné zprávy jsme měli i od známých, kteří se měli vracet s jinými leteckými společnostmi. Nezbývalo moc aerolinek, které ještě stále operovaly a jejich ceny byly enormní.
Nakonec jsme měli štěstí. Ještě cestou se nám podařilo sehnat letenku na druhý den domů za ještě relativně služný peníz. Kamarádka z Holandska takové štěstí neměla. Za jednosměrnou letenku domů byla nucena zaplatit 1500 euro. Cestou v autobuse nám řidič pustil rádio, kde právě probíhalo hlášení o bezpečnostních opatřeních kvůli pandemii koronaviru. Hlášení vysvětlovalo lidem, jak se virus přenáší, jak se mají chránit, jak kašlat a kýchat do kapesníků,jak si mít ruce, co jíst, aby se udrželi fit, jaké restrikcebudou muset přijmout, vše přehledně v jednotlivých bodech. Závěrem hlas povzbudil Uganďany tím, že když se dokázali poprat s ebolou, poradí si s koronavirem také. Po příjezdu do hlavního města už byla bezpečnostní opatření v plném proudu. Povinně jsme si museli desinfikovat ruce u každého vstupu do obchodu, ale i před vstupem na tržnici pod širým nebem.
I když jsme už jsme byli v dosahu letiště a měli koupenou letenku, pořád nebylo jisté, jestli nakonec skutečně odletíme. Situace se měnila v podstatě z hodiny na hodinu. Ale povedlo se. Do Česka jsme přiletěli 20. 3. O den později, 21.3. vyhlásil prezident Ugandy, že s účinností od 23. 3. uzavírá hranice země.
