Welcome to Uganda, pearl of Africa!
Bylo to jako být zase dítětem, sotva umět chodit a pustit se máminy sukně. Máminy sukně, kterou představují rodina, přátelé, partner i všechno, na co se člověk ve svém důvěrně známém prostředí může spolehnout. Najednou ale tahle podpora chybí a já celá znejistěla, jestli si sama poradím. Jenže ono člověku stejně nakonec nic jinýho nezbývá.
Letadlo mě vyplivlo do teplého brzkého rána s dvouhodinovým zpožděním. Technické problémy a dlouhé mezipřistání ve Rwandě… Silně jsem pochybovala, že řidič, kterého mi na letiště poslal guesthouse tam ještě bude. Navíc úředník na letišti dělal drahoty s vízy a zdržoval. Nakonec mě blahosklonně pustil a mě nastalo dlouhé upřené zírání na pás, kde se objevovalo jedno zavazadlo za druhým. A co můj batoh? Wau, nakonec taky dorazil! No nejsem já dítě štěstěny? Jsem.
Když jsem totiž pak vyšla před letištní halu, nebo spíš haličku, kde číhalo na své oběti – zákazníky, celé procesí taxikářů, stál mezi nimi i jeden, který měl na své ceduli moje jméno! Hurá! Po dvacetihodinovém letu se jede do postele! Pořád nemůžu věřit, že tam ten taxikář skutečně čekal. A on zas nemůže věřit tomu, že jsem v Africe úplně poprvé. „Fakt, jako úplně poprvé? No tak to welcome to Uganda, pearl of Africa!“ směje se do začínajícího deště.
„Je vůbec bezpečný jít se sama projít do města?“, ptám se obsluhy znepokojena bezpečnostními opatřeními. „ Ale jo,“ dostane se mi ujištění a tak mi obsluha otevře stále zamčenou vysokou kovovou bránu a vypustí mě do „světa“. První pocit je: „ týjo já jsem fakt v Africe!“ Hned druhý pak: „ kurňa, tohle je jiný, hodně jiný, být na Marsu, asi bych se nedivila o moc víc. Kráčím rozmáčenou cestou z rezavé udusané hlíny s mnoha výmoly zalitými vodou. Mezi loužemi si čutají malé děti míčem, bosé a ušmudlané. Vyjdu na hlavní „avenue“. Obchůdky stlučené ze dřeva, nebo poskládané z kusů plechu. Tu někdo prodává trs banánů a pár cuket, tam někdo nabízí několik sáčků bonbónů, nebo kredit na telefon… Skupinka krav tu snídá u hromady odpadků, vedle žena myje nádobí, o kousek dál jiná šije na šlapacím šicím stroji, u nohou si jí hraje předškolní dítě s malým miminekm jako s panenkou. Míjí mě motorky, co vezou všechno, od obřích balíků trávy, přes barely s vodou, po až 4 rodinné příslušníky. Kráčím si tu a jsem jediný cizinec v ulici. Tak teda vítej v Africe Lucy.
