Annapurna trek – den 17.

High camp – Thorong pass – Muktinath (4800 – 5416 – 3760 m.n.m)

Vzbudili jsme se do tmy po noci, kdy už jsme se moc nevyspali. V takové výšce už mívám spánek lehký a přerušovaný. Alespoň tolik nebolí vylézt ve 4 ráno ze spacáku. Sbalili jsme si věci a šli do přeplněné jídelny. Tady musím složit poklonu našemu průvodci Laxmanovi. Je hodný, ale snídani nám vybojoval s nečekanou razancí, takže jsme se jí dočkali překvapivě brzy, bez dlouhého čekání.

Pak záchod. Ten bych zhodnotila jako nejnebezpečnější místo celého výstupu na Thorong pass. Šlapky tureckého záchodu i voda vycákaná kolem byly zmrzlé, takže člověk si musel dávat pořádně majzla, aby si potupně nezlomil nohu už tam.

Na rozdíl od Larky pass, kterým jsme procházeli dříve, tady nevystartovali všichni lidi najednou jak na povel, ale postupně. Jednotlivé skupinky tedy byly roztrhané po kopci a nešlapali jsme si vzájemně na paty. To bylo příjemné překvapení.

Ze začátku bylo vše ok, prostě jsme šli do kopce. Jakmile se ale rozednilo, začala mi být hrozná zima. Nejvíc mi mrzly ruce. Každou chvíli jsem jen tahala hůlky za sebou, abych si mohla vysoukat prsty z prstů rukavic a schovat si je na chvíli do dlaní. Nebylo extrémně zima, asi kolem -12, ale pofukoval ledový vítr a já si nadávala, že jsem si v rámci úspory váhy vzala ze svých teplých ty méně teplé rukavice. Náš průvodce se snažil pomoci. Chvíli mi třel ruce, aby se prokrvily a prohřály. Pomohlo to ale jen na chvíli.

I celkově mi byla zima. Nakonec jsem to nevydržela, a i když se už slunce začalo drát nad obzor, nelenila jsem shodit batoh, abych si vzala péřovku. Když jsem svlékala gore texovou bundu, kterou jsem měla na sobě, vysypalo se z ní spoustu sněholedu. Vlhkost uvolněná z těla se vysrážela a zmrzla. Byla jsem jako příruční sněžné dělo.

V péřovce bylo na chvíli líp, zmrzlé ruce jsem si schovala do rukávů. Jenže za chvilku přišel další problém. Začalo mi být podivně malátně. „Už je to jen pár minut“, povzbuzoval mě Laxman. Jenže mě se pár minut zdálo jako věčnost. Se zastávkami jsem se nakonec do sedla domotala. Tam jsem si sedla na sluníčko, vypila termosku čaje a za chvíli mi bylo o poznání líp. Až tak, že jsem se mohla na společnou fotku poctivě usmát. Dolů už se mi šlapalo zvesela. Teda do oběda. A pak po obědě zas

Ten den i celé naše himalájské putování jsme zakončili v Muktinathu. Bylo to zvláštní být najednou zase ve městě. Motorky, auta, vysoké budovy…hotel s teplou vodou. Pohnutě jsme vzhlíželi k Dhaulagiri, která se nám tyčila za oknem. Už se k ní nevypravíme. Zítra nás odveze autobus zpátky do Káthmándú a pak frr domů do Čech. Tak bye bye nádherné Himaláje. Bylo nám s vámi úžasně…. A kdo ví, třeba se neloučíme navždycky. Třeba se ještě někdy shledáme.