Večer, den po příletu z Afriky, jsem dostala horečku. Devětatřicet. „To bude asi z té čínské polívky co jsem dnes snědla,“ vtipkovala jsem na účet původce koronavirové pohromy a byla ráda, že teplota nepřišla dřív, protože to bych se nejspíš z Afriky nedostala. Následující ráno už mi bylo líp, ale přece jen jsem se šla radši ukázat do nemocnice.
Je to zvláštní. Život někdy plyne i celé roky tak nějak poklidně a postejně, ve starých, už řádně zajetých kolejích a najednou stačí jedna změna a ta spustí celý řetězec dalších událostí. Život nabere obrátky jako zdivočelá centrifuga a vy se nestíháte divit. U mě bylo tou změnou propuštění z práce. Po 13 letech. Jooo,…
Bylo to rychlý, a nečekaný… Přijeli jsme do malé vesničky na úpatí ugandského pohoří Rwenzori, pohoří, které se pyšní i několika zasněženými pětitisícovkami. Dorazili jsme v pozdní odpoledne. Cestou celkem klid, až na pár lidí, kteří na nás v matatu (minibusu) i na ulici pokřikovali:“ koronavirus“. Na místě jsem se pak poprvé setkali s tím,…
Místní africká škola je úplně jiná než ty, které známe u nás. Je to tedy budova cihlová, to ano, mohla by být také jen uplácaná z bláta, jak je to tu ostatně velmi časté, ale nemá stropy, ani okna, ani dveře. Místo nich jsou jen zející díry. Vybourané průchody jsou i mezi jednotlivými místnostmi, takže…
Nežijeme si tu špatně, ba naopak. Vzhledem k tomu, jak tu bydlí jiní, si tu žijeme nad poměry. Ale přesto je to tu pro našince trochu nezvyk. Tedy lépe řečeno, hodně nezvyk. Máme docela hezký dům. Je postavený z nepálených cihel vyrobených z červené hlíny, která je tu všude kolem. Jak se mi barva té…
Po dni stráveném odpočinkem a udiveným rozhlížením po Entebbe, pro mě přijel řidič Gerald zaslaný sirotčincem, ve kterém jsem měla pracovat. Než jsem do Ugandy přijela, četla jsem několik článků, které upozorňovaly na velké množství dopravních nehod v Africe. „Nikdy, skutečně nikdy si nesedejte na sedadlo smrti vedle řidiče,“ varovalo důrazně hned několik z nich….
Mzungu je tu výraz pro bělocha. Když jsem vyšla poprvé z brány hotelu ve městě Entebbe, byla jsem na celé ulici jediný mzungu široko daleko. Udiveně jsem se rozhlížela po tom tolik jiném světě, ale při tom jsem si docela svižně vykračovala, protože jsem před sebou měla misi. Koupit SIM kartu a data, abych zase…
Bylo to jako být zase dítětem, sotva umět chodit a pustit se máminy sukně. Máminy sukně, kterou představují rodina, přátelé, partner i všechno, na co se člověk ve svém důvěrně známém prostředí může spolehnout. Najednou ale tahle podpora chybí a já celá znejistěla, jestli si sama poradím. Jenže ono člověku stejně nakonec nic jinýho nezbývá….