Bye bye Kos
Všechno jednou končí, tak už to v životě chodí. A tak teď končí i moje letní „kosí“ dobrodružství. Když jsem na Kos přilétala, čtyři měsíce, které mne čekaly, se zdály jako věčnost. A najednou jsou pryč a já se se smutkem loučím. Zažila jsem tu překrásný čas. Čas napěchovaný učením, poznáváním a vstřebáváním všeho nového. Čtyři měsíce, které už mi nikdy nikdo neodpáře.
Za tu dobu, co jsem tu byla, jsem si Kos zamilovala. Teď, když ho opouštím přemýšlím, čím si mě vlastně tak získal. Kdybych měla vybrat jedinou věc, byla by to asi atmosféra. Atmosféra, kterou u nás mívají lázeňská města. Jakási pohoda, která nespěchá. Všechno je tu nějaké takové hladivé a hřejivé, až vás to ukolébá k bezstarostnosti.
A jsou to také lidé, kteří můj řecký pobyt udělali speciálním. Nepoznali jsme se sice důkladněji, ale přece jen jsem se dozvěděla něco z jejich příběhů a oni se stali součástí příběhu mého. Byli to především kolegové a delegáti z jiných cestovních kanceláří. Kolik jsme spolu strávili času při dlouhých čekáních na opožděné noční lety. Jen tak nezapomenu zejména na Mariku. Šmrncovní energickou ženskou, třiasedmdesát let mladou, která si to na skútru drandila na letiště a z letiště třeba i pětkrát denně. S jakou srdečností se vítala a loučila se svými klienty. Jak nenuceně se uměla bavit s mladými. Byla pro nás všechny vzorem a inspirací.
A pak tu byla Emma. Drsná prostořeká Angličanka z periferie Londýna, která pro nás zajišťovala tranfery do hotelů. Ze začátku jsme se jí trochu bála. Nebrala si servítky a uměla pěkně seknout. Když jsme se ale poznaly trochu víc, zjistila jsem, že bychom si nemohli přát spolehlivějšího a dobrosrdečnějšího parťáka.
Za sebou na Kosu nechávám i celou řadu lidí, s kterými jsme se potkávali jen zběžně. Ať to byl chlapík v obchůdku za rohem, žena majitele taverny od naproti, majitel fitka, do kterého jsme chodili jak domů, kluci a holky od přepážek na letišti, chlapík, který v hotelu Porto Bello Royal dělal tu nejlepší slaninu k snídani, kolegové ve sdílené kanceláři z různých koutů světa…a taky Andrejka, andělská rozzářená bytost, Češka zde žijící, která si vzala do opatrování květiny, které mi zdobily balkon. Ti všichni se mi jen na chvíli mihli životem, ale každý svým dílem přispěl k obrazu Kosu, který jsem si vytvořila v hlavě a který si už navždycky ponesu sebou.
