Moje „kosí“ místo, moje Sandy Beach
Mám už na Kosu své oblíbené místo. Takový svůj „kout“, zašívárnu, rozjímárnu, místečko, kde je mi dobře a o kterém říkám, že je moje i když samozřejmě moje není a ve skutečnosti se o něj každodenně dělím s mnoha dalšími lidmi. Podělím se o něj i s vámi. To moje místo je pláž. Jak jinak, na ostrově plném pláží. Nicméně tahle je výjimečná, jak jistě chápete. Leží na severním pobřeží ostrova Kos, mezi městečky Selvery a Fokalia a je součástí dlouhého písečného pásu zvaného Karnagio Beach.
Sandy Beach jsem objevila náhodou, když na Kos přijely nezávisle na sobě dvě mé kamarádky a já hledala nejstrategičtější místo na sektání Netušila jsem, že místo čistě pragmaticky vybrané na mapě se stane mým útočištěm, mým místem odpočinku, že si sem přijdu tolikrát zaplavat, nebo jen v podvečer posedět a pozorovat slunce, jak si tu uléhá za obzor a barví přitom do ruda napěněné čepice vln.
Když najdete takové místo, které si vás něčím získá a vy se vracíte pořád znovu a znovu, začnete ho poznávat podobně jako člověka. Ten je také nejdřív cizinec, který na vás udělá nějaký první dojem. Když je ten dojem dobrý a oběma se vám chce, začnete se vídat častěji, poznáváte se v různých situacích, v různém rozpoložení… a najednou je vám takový člověk známější a čitelnější a bližší a ze známého se stane kamarád.
Velmi podobné to může být i z kusem země. Když jsem Sandy Beach navštívila poprvé, byla příjemným překvapením. Přijíždí se k ní po šotolinové cestě, která je v konečné fázi sevřená hustými keři kvetoucích oleandrů. Když je minete, otevře se před vámi širo širá mořská hladina. Když pak ještě zahnete vlevo a popojedete tak 400 m, jste tam, na tom „mém“ místě.
Líbí se mi, protože je tak trochu zastrčené uprostřed ničeho. Ale má kousek bokem skvělou tradiční tavernou, kde mimochodem moci dobře vaří. Pláž sama je pak docela prostá. Nejdete tu dvě řady slunečníků se stříškami z přírodního šustí a dvě řady sytě žlutých lehátek krásně ladících s azurovou barvou moře. Pak už je tu jen sprcha, jednoduchá zástěna na převlékání a prostá budka pro chlapíka, který tu vybírá poplatek za lehátka. Jinak nic. Žádný bar a tudíž žádná duc duc hudba. Můžete si tu tak v klidu vychutnat šumění moře, nárazy vln a měkký písek bořící se pod nohama.
Lidí tu nebývá moc, respektive obvykle tu nebývá přelidněno. I tak tu nejvíc miluju večery, kdy se tu potlouká jen pár zapomenutých jedinců, nebo taky nikdo. To si tu pak mohu tohle místo užít tak nějak intnimněji, jako by tu bylo jen pro mě. Lehnu si na některé z těch opuštěných lehátek, jen tak lelkuji a pozoruji, jak se v impozantním představení loučí uplynulý den. Když slunce zapadne za obzor, ještě chvíli setrvám, abych si v sobě nechala doznít ten zážitek, a vydám se k domovu.
Tohle místo má ovšem mnoho tváří. Už jsem jej viděla v tolika obměnách! Když jsem sem přišla poprvé, bylo moře průzračně modré, s hladinou hladkou jak rybník v Jižních Čechách za bezvětří. Později mě překvapilo rozvrkočenou rozjíveností drobných vln, které se si hrály s pískem pláže jak malé děti. Napříště jsem Sandy Beach zastihla zas v úplně jiném rozmaru. Den se opět chýlil ke svému konci, fučel silný vítr, vysoké vlny divoce bily do pobřeží, na skalnatých částech voda vystřikovala vysoce do vzduchu. Bylo to epické, jako když končí koncert mohutným crescendem.
Kdybyste jeli kolem, zastavte se nahlédnout, do jaké nálady se vyspí Sandy Beach právě pro vás.
