Řidičem na Kosu

Řídit na ostrově Kos je jako hrát počítačovou hru. Takovou tu, kterou procházíte, do cesty vám neustále přicházejí různé nástrahy, překážky, vyskakují příšery a vy se musíte mít na pozoru, pokud nechcete brzy umřít. Na řecké silnici je to podobné. Nikdy nevíte, kdy na vás odkud co vyrazí, vylítne, vyskočí, připlete se, nebo vás jinak překvapí. Řekové si totiž pravidla silničního provozu vykládají po svém a zdaleka se jimi nenechávají tolik svazovat, jako my, „úzkoprsí“ Češi.

Taková moje cesta do práce vypadá přibližně následovně: Sednu za volant a jen co vyjedu z parkovacího místa, málem urazím dveře týpkovi, který se v úzké jednosměrce rozhodne vystoupit z auta právě ve chvíli, kdy ho míjím. Zatočím za roh a ejhle. Vykračuje si tam středem pětice teenagerů a vůbec je nes… , že mají auto za zády. Pomalu a neochotně se uhnou až když na ně hlasitě zatroubím.

Přijedu ke křižovatce. Mám dávat přednost, ale křižovatka je tak zasekaná zaparkovanými auty, že vůbec nic nevidím.  Využiji tedy telepatických schopností své postavy a vyjedu, když si tak nějak myslím, že asi ok. Hned vzápětí ale dupu na brzdu, abych nezajela kočku, kterou mé telepatické schopnosti nezachytily.

Když už se konečně trochu rozjedu, zbrzdí mě skupina turistů na kolech jedoucích výletním tempem. Vepředu jedou tři vedle sebe a bezstarostně se vybavují, zatímco za nimi narůstá kolona. Už zase troubím, tentokrát už ještě o něco otráveněji. No sláva, pochopili a konečně se nechají objet. Zase na chvíli jedeme.

Ale nééé, stojíme! Dvě protijedoucí auta se zastavila a zablokovala oba pruhy, aby si jejich řidiči na chvíli pokecali. Na tyhle netroubím, mohla bych dostat na hubu, Vidím, že nejen já jsem netrpělivá, ale i řidič za mnou, který mi nervózně „visí na zadku“. Jakmile se dáme do pohybu, hodí kolem mě myšku a předjede mě. No jo, spěchá, říkám si chápavě po tom všem popojíždění. Jenže tenhle chlapík hned přede mnou zase zastavil. Co zastavil, on tam zaparkoval! Přímo v jízdním pruhu, v druhé řadě vedle aut parkujících u krajnice. Troubím jak zběsilá, už je mi jedno, jestli dostanu na hubu. Chlap po mě nechápavě hodí okem. Co je? Však si jde jen koupit kafe a silnice má i druhý pruh, no ne?

Jedu dál a jak do hlavní silnice přitékají boční proudy, provoz houstne a do tlačenice se přidávají další a další vozítka. Gangy skútrů vezoucí do škol prostovlasé děti bez helem, vojáci na rychlých motorkách, co jako vosy zabzučí tu zleva, tu zprava, rozevláté děcko na elektrické koloběžce, pomalá rozložitá seniorka na tříkolce, pár důležitých frajerů v červených buginách. Mezi tím vším se snaží prokličkovat chodci i odvážní cyklisté, kteří mi rukávy téměř stírají prach z auta. Uf uf, výjezd z města si člověk musí zasloužit.

Pak už je to pohoda. Jedu si, pozoruju zaprášená auta pomalovaná prsty pouličních umělců, ruce řidičů i spolujezdců, visící z otevřených okének. Zaregistruji zmuchlanou dodávku bez oken, s kterou se pravidelně potkáváme, i staříka na mini motorčičce, zapůjčené asi od vnoučka.  Jedu sedmdesát na úseku, kde je padesátka, ale ostatní mě předjíždějí. Netrápí mě to. Užívám si pohody, kdy jen lehce stočím volant vlevo, abych obkroužila auto po mé pravé ruce dávající přednost s čumákem v půlce silnice a hned zas udělám elegantní oblouk vpravo, abych objela řadu aut odbočujících k Lidlu vlevo, přes dvojitou plnou čáru se značkou zákazu odbočení.

Pak se ještě chvilku zaseknu na kruhovém objezdu, kde téměř nikdo nebliká při výjezdu, a tak nevím, jestli jako můžu, nebo ještě ne. Tím si vysloužím vytroubení od aut za mnou. Nijak mě to ale nerozhodí a já v dobrém rozmaru dorazím do práce – na letiště.

V letištní hale se ke mě později přitočí jeden za našich klientů a diskrétně, jako by nechtěl, aby ho někdo slyšel, se ptá. „Prosím váš, jak je to tady s tou stopkou? Vždy, když jsem na ní zastavil, ostatní na mě troubili.“ „No jo, to víte, Řecko,“ odpovídám mu s úsměvem. Lepší vysvětlení pro něj nemám.

Vzpomenu si při tom na chlapíka, metaře, kterého pravidelně každé ráno potkávám v Kos Town u silnice. Stává tam opřený o koště, celý ušmudlaný, s námořnickou čepicí na hlavě a dobrosrdečným švejkovským výrazem v tváři. Usmívá se a kyne projíždějícím s noblesní grácií světového tenora. Vždycky mu pobaveně zamávám zpátky. Jo, s ním je to místní dopravní panoptikum dokonalé.

P. S. Přijela jsem na Kos jako sváteční řidič a doufala, že se tu trochu vyjezdím. Nevím, do jaké míry jsem posunula svůj řidičský um, ale jedno je jisté. Klakson jsem tady ovládla dokonale a nebojím se ho použít😎