Život na letišti

Když jsem přijala práci letištní koordinátorky na Kosu, stala se ze mě vlastně profesionální „vítačka“ a „loučička“. Mým hlavním úkolem je vyprovázet zrekreované a opálené turisty k odletu a pomáhat jim odbavovat jejich nadlimitně těžká zavazadla nacpaná suvernýry a zvlhlými ručníky plnými písku. V druhé linii pak vítám nové ještě sýrově bílé rekreanty, které jejich vytoužená dovolená teprve čeká. Ty nasměruji do připravených autobusů a ještě než je odešlu do jejich dočasných all inclusive domovů, sdělím jim na úvod pár nejzákladnějších vstupních informací.  

Mám ještě v živé paměti, jak jsem takhle na mikrofon promlouvala ke svému prvnímu autobusu. Třásly se nervozitou kolena i hlas. A jelikož to bylo nepřehlédnutelné a já jsem holka přímočará, omluvila jsem se cestujícím s tím, že autobus takto vypravuji poprvé. To se mi ale hned druhý den vrátilo jako bumerang. Když kolegyně delegátka objednávala s klientem po telefonu výlet, hned se ujišťoval: „ale nejste Vy ta začátečnice, že ne? A tak jsem hned ze startu dostala první lekci: turisté, kteří se sami octnou v neznámu, nechtějí mít nic společného s nováčkem. Nutně potřebují člověka, o kterého se mohou opřít. Někoho, kdo se vyzná, pomůže, poradí, vykomunikuje, zařídí. A tak se učím tvářit sebejistě i v situacích, kde si úplně tak jistá v kramflecích nejsem.   

Naštěstí těch v průběhu času přirozeně ubývá. Když člověk vypravuje svůj dvacátý – třicátý autobus, když už ví, jaké situace mohou nastat a jak je řešit, když začíná znát víc prostředí. A já letiště už fakt docela znám. Už vím, kde sídlí policie, kde mají dobrý kafe, na kterém záchodě dochází nejdřív toaletní papír. Už se zdravím s tou brýlatou holkou za přepážkou i s Marií, šibalskou dlouhovláskou, který se s českými cestujícími loučí svým legračně znějícím „héézký lééét“. Jo a taky znám už o trochu víc Emmu. Angličanku, co tu žije už roky a pro klienty nám vyřizuje transfery. Na začátku jsem z ní měla respekt. Vypadala jako drsná sekýrnice, co nejde pro vostrý slovo daleko. Ale teď už jsem ji prokoukla. Je to ženská s velkým srdcem, která když může, pomůže. Znám se také už o dost víc s delegáty a delegátkami jiných cestovních kanceláří. Vzájemně si pomáháme, společně žehráme na zpožděné lety i nedostatek spánku a planě si slibujeme, že až to jednou bude lepší, vyrazíme spolu na drink.

Suma sumárum, měsíc a něco po mém příjezdu na Kos si už vykračuji k letištní hale o poznání sebevědoměji. S pocitem, že sem už tak nějak patřím. A dokonce! Když přecházím silnici a vstupuji do příletové haly ve své pracovní uniformě a s visačkou na krku, cítím se tak trochu jako letuška, kterou jsem kdysi chtěla být. Nemám sice uhlazený drdůlek a šmrncovní šáteček na krku, neklapu podpatky a neukážu vám, jak si správně obléknout záchrannou vestu. Ale třeba vám zase pomohu ukecat (mírnou) nadváhu vašeho zavazadla a to se taky hodí, no ne?😊