Sportovní den po africku

Protože mám sama ráda sport a věřím v jeho pozitivní působení nejen na fyzickou stránku, ale i osobnostní kvality člověka, do Afriky už jsem odjížděla s tím, že bych tam ráda pro děti ze sirotčince připravila sportovní den. Chtěla jsem jim při té příležitosti představit sportovní ideály, kterým sama věřím. Například, že ve sportu, ostatně jako v životě se má hrát fér. Mým cílem také bylo, aby děti při soutěžích spolupracovaly. Představa tedy byla udělat týmovou soutěž, při které bychom 18 dětí ze sirotčince rozdělili do dvou týmů. Za tím účelem jsem sebou vezla dvě sady medailí, deset zlatých a deset stříbrných.

Moc mě potěšilo, když se myšlenka líbila i ostatním dobrovolníkům. Večer před akcí jsme si tedy všichni společně sedli a vymysleli 6 soutěžních disciplín. Když jsme druhý den přišli do sirotčince, děti už o sportovním dni věděly a byly natěšené. Ale bylo jich nějak málo. „Ostatní jsou ve škole,“ dozvěděli jsme se. Vyslali jsme tedy rychlého posla, aby naše děti přivedl. Jaké ale bylo naše překvapení, když ten nám, zubíc se od ucha k uchu, přivedl celou dětskou armádu!

Byli jsme zaskočení. Co budeme dělat s tolika dětmi? V první chvíli nás napadlo, že z ostatních dětí uděláme jen diváky. Ale hned nám bylo jasné, že to byl jim bylo líto. Rychle jsme tedy vymysleli náhradní řešení. Spočítali jsme děti, bylo jich téměř šedesát. Rozdělili jsme je tedy do šesti týmů s tím, že první dva vyhrají medaile, ostatní dostanou lízátka, pro která rychle zaběhla do vesnice jedna z dobrovolnic.

Připravené hry byly jednoduché. Stejné, jako my jsme kdysi hrávali. Děti dělaly trakaře, házely míček do lavóru, přenášeli jej na lžíci, běhaly, pomocí hrníčků a řetězu přelívaly vodu z plného kýble na jedné straně řady, do prázdného kýble na straně druhé… Jediným sportovním vybavením, které jsme měli, byly dva malé míčky, které jsem přivezla z Čech. Ale i tak si to děti nesmírně užívaly. Snad nikdy předtím jsem neviděla tak upřímnou radost ze soutěžení, a tak obrovské nadšení z vítězství týmu. Vítězi se při tom nikdy nepovyšovali nad ostatní a poražení se nikdy nevztekali nad tím, že prohráli. Ta úžasná atmosféra, ta prudká nefalšovaná dětská radost strhla i nás, všechny dospělé, a i my byli šťastní a dětsky nadšení.

A pak to vyhlašování! S jakou hrdostí přebíral vítězný tým své zlaté medaile… Pak přišlo překvapení pro nás. Všechny děti k nám postupně přišly, podaly nám ruku a poděkovaly za uspořádání krásného sportovního odpoledne. Ne, nikdo je neposlal, přišly samy. A to je přesně to, čím ugandské děti každého dostanou. Svou ryzostí, vděčností a radostí z maličkostí.