Jedna bezdětná na cestách se dvěma matkami a jejich dětmi

„Nejela bys lízt na Sardínii?“ zeptala se mě nedávno kamarádka, co má roční holčičku. „Jela by ještě jedna holka se svojí rok a půl starou dcerou. Bylo by to takový lezení na pohodu, žádný drcení“, upozorňuje mě ještě pro jistotu. „Jasný, s tím jsem naprosto v pohodě,“ vyjadřuju souhlas. Po dlouhém nelezení nemám na jakékoliv drcení ani fyzičku, ani morál. Vidina výjezdu za sluncem a mořem ovšem mou cestovatelskou duši nadchne okamžitě. A že budu občas hlídat pod skalou dvě batolata? Hohooo, no problem, to zvládnu. Uděláme si pěknou holčičí pohodičku. Bude to cool výlet. Tři baby a dvě bejby v dodávce, na cestě za sluncem.

He, pohodičku.. Jak mimo jsem byla ve svých představách!

Začalo to dobře. Úvodní dvouhodinovou cestu do Prahy pro matku a dítě číslo 2 jsme zvládly na jedničku. Zatímco matka 1 řídila, já odvedla práci profesionální animátorky. Dělala jsem cukrbliky, mluvila jako zvířátko, „vybafávala“ plyšáky z různých koutů dětské autosedačky, zpívala, ukazovala obrázky, četla příběhy o koťátku s přednesem, jako by to byla Aghata Christie a dítě bylo celkem v pohodě. Naložili jsme matku č. 2 a dítě č. 2 a vydali se na cestu. Čekala nás celonoční jízda do Livorna na trajekt. Chvíli to šlo, ale záhy začala atmosféra houstnout. Dítě číslo 1 začaly bolet zuby. Víte, jak to zní, když dítě bolí zuby? A já zrovna nutně potřebovala dopsat a odeslat jeden text. A musela jsem to udělat rychle, než mi chcípne baterka noťasu. Takže dítě řvalo, baterka počítače nekompromisně pozbývala kapacity a já četla pořád dokola první řádek, aniž jsem věděla, co čtu. Když ale člověk musí, zapne i schopnosti, které ani neví, že má a já text nakonec sesmolila. Chvála bohu za to, že dítě č. 2 začalo řvát až když jsem inkriminovaný dokument odeslala.

Noc to byla bezesná. Děti na střídačku testovaly svůj hlasový fond a my se za té muziky hnaly nocí, abychom stihly ranní trajekt. Ten jsme nestihly. Další jel až pozdě večer, tak jsme se rozhodly strávit volný den na pláži. Nevyspalé matky zombie dřely. Nosily, chytaly, krmily, uspávaly a konejšily své potomky, zatímco já…. se nudila. Vyrazila jsem tedy alespoň na kafe a obhlídku města.

Večer už jsme si trajekt ujet nenechaly. Úspěšně jsme se nalodily a našly svou kajutu. Konečně se vyspíme, libovala jsem si. Ha hááá. Teď už se určitě zlomyslně smějete, jak bude všechno jinak. Ale chyba lávky. Moře prý s námi tak házelo, že jedna z matek už skoro sháněla záchranné vesty. A jedno dítě prý v noci dost brečelo. Já o tom ale nic nevím…

To bylo tak. Vylezla jsem na svou palandu do patra, kam na mě děti nedosáhly, zavřela oči a zaposlouchala se:

„Mňam!
Ham!
Ještě ham?
Nene…
Jééé holka udělala bum.
Bolííí…
Táta. Táta.
Táta není. Ale podívej, dostaneš noční plínku s jednorožcem!…

Nechala jsem se mořem a tím psychedelickým povídáním ukolíbat…